Peníze a finance, bez ohledu na to, zda jsou osobní, korporátní či veřejné, potřebují péči řádného hospodáře. Tedy uvážlivé, odpovědné a svědomité zacházení. Základním nástrojem, jak mít svou ekonomickou situaci pod kontrolou – bez ohledu na to, jestli jsme stát, firma či domácnost – je používat rozpočet. Co to vlastně takový rozpočet je a jak si jej vytvořit pro potřeby řízení osobních či rodinných financí?

Pokud si alespoň občas přečteme noviny či pustíme zprávy, nelze v nich prakticky nenarazit na slovo „rozpočet“. Nejvíce se zde přirozeně mluví o rozpočtu státním, protože se jedná o velký balík peněz, ze kterého se hradí naše veřejné zdravotnictví, důchody, sociální služby, dopravní infrasturktura, vnitřní a vnější bezpečnost, kultura a tisíc dalších věcí, které jsme zvyklí od státu očekávat a požadovat. Zásady správného hospodaření jsou však pro různé ekonomické subjekty – od jednotlivce a jeho rodiny, přes firmy a neziskové organizace až po stát – v zásadě dost podobné. Patří k nim i určitá ekonomická uvážlivost, podle kterého bychom měli mít o svých financích adekvátní přehled, umět předvídat své příjmy a výdaje či také myslet na horší časy.

Rozpočet je nástrojem, bez nějž by tuto zásadu šlo dlouhodobě jen obtížně naplňovat. Je to totiž náš plán, jak hospodařit – tj. jak rozdělovat naše příjmy mezi různé způsoby jejich užití, kterými jsou především naše útraty, resp. výdaje (na straně jedné) a tvorba úspor (na straně druhé), či jak se chovat, když nám vznikl či má vzniknout dluh. Nepoužíváme-li rozpočet, hrozí nám, že své finance dříve či později neuhlídáme. Pokud naopak s rozpočtem správně pracujeme, umožní nám to nejen klidněji spát, ale také nacházet v našich financích rezervy, o kterých jsme předtím třeba vůbec neměli tušení.

Nejprve k výdajům. Těch je celá řada, měli bychom tedy učinit úvahu, jak je pro potřeby sestavení rozpočtu vhodně členit. Z pohledu plánování hospodaření domácnosti je vhodné rozdělit výdaje primárně podle jejich účelu (např. bydlení, stravování, koníčky, apod.). V rámci tohoto pak dále určit, které z nich jsou výdaje spíše zbytné, či naopak nezbytné. Často přitom platí, že i výdaj, který se může jevit jako nezbytný, může mít svou alternativu. Může být snížen, nebo zcela vyřazen.

U kategorie „jídlo“ můžeme do nezbytných výdajů zařadit základní potraviny, školní stravování pro děti či platby za oběd u dospělých. Do zbytných výdajů bychom mohli zařadit potraviny mimo ty základní, např. různé pochutiny, večeře v restauraci apod. Mezi zbytné výdaje pak lze zařadit výdaje za alkohol či jídlo ve vysoce luxusních restauracích. U oděvů lze zařadit do nezbytných výdajů nákup ošacení potřebného do práce, do zbytných pak zařadit nákup kabátu v případě, že máme doma další dva, nebo nákup dražších bot či kabelek, které v životě využijeme jen párkrát. U koníčků patří mezi zbytné výdaje např. permanentka do fitness klubu, když nechodíte cvičit. U dětí je dobré vyhodnotit, které kroužky jim přinášejí radost či nějakou hodnotu do budoucna, ty podporovat (i finančně). Pokud pořizujeme auto, je dobré zvolit takové, které se dobře hodí do našich potřeb či do potřeb rodiny. Pokud koupíme automobil, který odráží nikoli naše potřeby, ale přání, jedná se o zbytný výdaj. U splátek úvěrů je vhodné rozmyslet, na co jsme si je pořídili, a vyhodnotit, zda je např. možné všechny úvěry sloučit do jednoho, případně ten nejdražší (s nejvyšší RPSN – roční procentní sazbou nákladů) co nejdříve splatit.

Podle pravidelnosti dělíme výdaje na průběžné a mimořádné. Platí, že průběžné výdaje by měly být hrazeny z běžných (tj. pravidelných) příjmů, zatímco výdaje mimořádné zejména z úspor. Výdaje, kterými si člověk nákup určité služby či zboží předplácí (např. předplacený kupón MHD), by měl člověk v sestavování měsíčního rozpočtu rozpočítat na jejich měsíční podíl. Využití úvěrových finančních produktů na úhradu výdajů se doporučuje – jak už jsme o tom psali dříve – spíše pouze výjimečně.

Příjmy domácnosti společně s jejími úsporami představují tzv. disponibilní (tj. dostupný) příjem domácnosti. Podobně jako u výdajů rozlišujeme příjmy pravidelné a mimořádné. Pravidelným příjmem bývá nejčastěji zaměstnanecká mzda (či příjmy osoby samostatně výdělečně činné), zaměstnanecký benefit (např. stravenky), příjmy od státu (např. penze, rodičovský příspěvek), avšak také příjmy kapitálové či jiné (např. příjem z pronájmu bytu, úroky z úspor apod.). Jako mimořádný příjem pak lze uvést např. „třináctý plat“ či odměnu za pracovní výsledky, vyplacenou dividendu z akcií, výhru v loterii či dědictví. Na pomezí pravidelného a mimořádného příjmu pak nalezneme např. vratku daně z příjmů při jejím ročním vyúčtování.

První rozpočet sestavujeme tak, že výdajové položky, jejichž výši neznáme, odhadneme. V měsících následujících ji pak upravujeme podle skutečných vydání domácnosti. K tomuto účelu je vhodné shromažďovat si doklady o zaplacení, účtenky, faktury. Čím delší pozorování ohledně svých výdajů (a samozřejmě i příjmů) máme, tím bude náš rozpočet věrnější a reálnější. Naopak v prvních obdobích je přirozené, že očekávání se od skutečnosti budou, možná i výrazně, lišit. Určité nejistotě, projevující se mimořádnými událostmi s výkyvy v pravidelných výdajích či příjmech, se však ubránit nelze. Nelze např. vědět, zdali daný měsíc neonemocníme, či zdali coby řidiči nebudeme náhodou platit pokutu. Pro tyto potřeby si na výdajové straně rozpočtu vždy vytváříme tzv. rezervy.

Je samozřejmě vždy lepší, když svůj rozpočet nenosíme jenom v hrubých obrysech v hlavě, ale máme-li jej zachycený i někde na papíře či v nějaké jiné písemné podobě, typicky třeba v jednoduché excelovské tabulce či nějaké mobilní aplikaci. Ta nám průběžně s tím, jak v ní budeme vyplňovat, měnit či mazat jednotlivé příjmové a výdajové položky, sama spočítá, jestli jsem spíš v rozpočtovém přebytku, či naopak spíše v deficitu. Trochu sofistikovanější způsob sestavení rozpočtu nám umožní zachytit i časovou strukturu výdělků a útrat ve sledovaném období (typicky v měsíci). Jejím smyslem je zajistit, aby v každém okamžiku byl pro plánovaný okruh výdajů k dispozici odpovídající příjmový zdroj. Neměla by tedy nastat situace, kdy máme sice objem plánovaných příjmů a výdajů v rovnováze, avšak část z těchto příjmů očekáváme např. až na konci daného období, zatímco významnou část výdajů naopak očekáváme na jeho začátku.

Máme-li rozpočet sestavený, snažíme se jej logicky následně plnit. Na konci období (větišnou měsíce) plnění rozpočtu vyhodnotíme. Porovnáme skutečnost s plánem a v případě potřeby rozpočet pro následující období upravíme, tak aby lépe odrážel realitu našeho života. Toto vyhodnocení pak provedeme ideálně i vždy na konci roku, či při jiné, obykle výroční příležitosti (např. při podání daňového přiznání, při inkasu mimořádných příjmů). Mnoho rozpočtového zdaru a pevné finanční zdraví!