Spotřebitel
Vydáno
- Kdo je to spotřebitel?
- Potřeba ochrany spotřebitele a finančního vzdělávání
- Nástroje ochrany spotřebitele a role státu
- Role finančních institucí a profesních asociací v ochraně spotřebitele
- Význam ostatních nevládních institucí
Kdo je to spotřebitel?
Každý z nás v různých životních situacích a na různých místech něco nakupujeme či sjednáváme (zboží, služby). Coby zákazníci vystupujeme z hlediska platného práva v různých postaveních. Z těchto postavení pak vyplývá různá míra zákonné ochrany. Výsadní postavení mezi těmito osobami má takzvaný spotřebitel.
Ne všichni ti, co „spotřebovávají“, jsou však spotřebiteli z hlediska spotřebitelského práva. Spotřebitel bývá nejčastěji vymezen jako fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy, na jejímž základě se poskytuje finanční služba (např. úvěr, pojištění apod.), nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Zastupuje-li tedy někdo právnickou osobu (firmu, organizaci, instituci) při zřizování účtu v bance, nenahlíží se na něj jako na spotřebitele. Taktéž se jako na spotřebitele nenahlíží v situaci, kdy si daný klient např. sjednává pojištění odpovědnosti za výkon své živnosti. Žádá-li naopak řemeslník o bankovní půjčku, která však má sloužit k rekonstrukci jeho vlastního bydlení, jde z pohledu spotřebitelského práva o spotřebitele. Stejné principy platí i mimo oblast finančního trhu.
V některých případech se však stejná či obdobná práva přiznávají také některým fyzickým osobám podnikajícím, pokud je rozsah jejich podnikání (vyjádřený hodnotově) relativně malý – tyto osoby označujeme jako tzv. mikropodnikatele.
Pojmově blízkým označením pro spotřebitele pak v terminologii práva finančního trhu bývá termín (neprofesionální, retailový) zákazník, případně též klient.
Potřeba ochrany spotřebitele a finančního vzdělávání
Obecným cílem ochrany spotřebitele je vyvážit slabší postavení, které spotřebitel jakožto nakupující ve vztahu k prodávajícímu často mívá. Na finančním trhu máme na mysli především finanční převahu finančních institucí (která jim mimo jiné umožňuje snáz uplatňovat jejich práva), a dále převahu informační (např. o detailech fungování určitého finančního produktu). Tato informační převaha je přitom dána tím, že spotřebitel se k nákupu určitých produktů dostává jednou či pouze několikrát v životě. Nemá tak objektivně možnost poučit se ze svých dřívějších chyb a správně posoudit vhodnost konkrétní nabídky vzhledem ke svým potřebám. Častokrát se přitom v daném případě jedná o vysoké finanční závazky. Některé finanční produkty jsou také velmi komplikované. K porozumění jejich fungování (a tedy i k následnému správnému nákupnímu rozhodnutí) se předpokládají jak určité znalosti, tak i předchozí zkušenosti.
Ochrana spotřebitele je tedy určitou pomocnou rukou, kterou stát (případně jiné subjekty) podává spotřebiteli, tak aby měl k finančnímu trhu, osobám, které na něm působí a službám, které se na něm nabízejí, základní důvěru. Vedle potřeby zajistit předpoklady pro finanční stabilitu ekonomiky je ochrana spotřebitele jedním z důvodů, proč stát přistupuje na finančním trhu k zásahům, tj. k regulaci.
Systém pravidel, práv a povinností, který označujeme jako ochrana spotřebitele, však nikdy nemůže účinně plnit své cíle bez základní součinnosti se svým hlavním objektem zájmu – tj. samotným spotřebitelem. Ten by měl svá práva znát, aktivně a správně je uplatňovat. Měl by být finančně gramotný a finančně se vzdělávat. Jedině tak je může uvést v život a využít je ve svůj prospěch. Ochrana spotřebitele nemůže sama o sobě nikdy nahradit finanční vzdělání, zajistit, aby spotřebitelé dodržovali základní poučku, s jejíž znalostí by měli (nejen) na finanční trh vstupovat a která zní: „Podepsat můžeš, přečíst musíš!“. Tíha finanční zodpovědnosti a obezřetnosti, a možné (mnohdy velmi bolestné) důsledky za její neunesení, budou vždy ležet hlavně na spotřebiteli samotném.
Nástroje ochrany spotřebitele a role státu
Stát využívá pro zlepšení postavení spotřebitelů na finančním trhu řadu konkrétních nástrojů. Pro přehlednost je lze rozdělit na dvě základní skupiny – na tzv. legislativní (předpokládající tvorbu zákonů a dalších právních norem – vyhlášek, nařízení, apod.) a nelegislativní.
Mezi legislativní nástroje ochrany spotřebitele, které jsou uplatňovány jak prostřednictvím obecných právních předpisů (především nového občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele), tak i řady speciálních norem upravujících jednotlivé sektory finančního trhu, patří:
-
a) stanovení přísných podmínek pro podnikání, tak aby v této oblasti nepodnikal každý bez potřebného vzdělání, znalostí, zkušeností, finančních předpokladů apod.,
-
b) vytváření veřejně přístupných rejstříků všech osob, které podnikají na finančním trhu,
-
c) určení náležitostí smluv o finančních produktech, tj. toho, co se má zákazník o finančním produktu dozvědět před tím, než si ho koupí, toho, jak je možné smlouvu o finančním produktu vypovědět, případně též jak mají některé finanční produkty fungovat (typicky např. stavební spoření),
-
d) stanovení toho, jak se mají chovat ti, kteří finanční produkt prodávají – tj. jaké informace mají sdělovat, jak mají ověřovat potřeby, možnosti a cíle zákazníka apod.,
-
e) stanovení jednodušších postupů pro řešení případných sporů spotřebitelů s finanční institucí,
-
f) využívání cenové regulace – např. určení maximální výše odměny pro zprostředkovatele, maximální přípustné výše poplatku, úroku z úvěru apod.,
-
g) zřizování dohledu nad dodržováním zákonných povinností a stanovení sankcí za jejich neplnění (např. pokuty, odebrání povolení k podnikání),
-
h) vytváření garančních a záručních systémů umožňujících výplatu náhrad při neschopnosti finanční instituce dostát svým závazkům,
-
i) zajištění ochrany osobních údajů.
Mezi nástroje nelegislativní pak řadíme především:
-
j) zajištění nezávislého poskytování informací o finančních institucích a finančních produktech (např. prostřednictvím webových stránek),
-
k) zpřístupnění bezplatného právního poradenství ve spotřebitelských otázkách,
-
l) zastřešení aktivit v oblasti finančního vzdělávání obyvatel (dětí, seniorů, sociálně ohrožených skupin).
Kromě samotného státu se na zajištění ochrany spotřebitele podílejí i další instituce. Mezi ně patří především instituce Evropské unie, které v podobě různých směrnic a nařízení ve značné míře předurčují, jak má národní právní úprava vypadat.
Role finančních institucí a profesních asociací v ochraně spotřebitele
Část pravidel si (zejména v podobě etických kodexů či interních mechanismů řešení stížností a sporů) vytvářejí i samotné finanční instituce, resp. jejich profesní asociace – zde hovoříme o tzv. samoregulaci. Tyto instituce se také v rámci různých odborných konzultací a připomínkových řízení podílejí na přípravě legislativy. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele podnikatelům nepřímo ukládá povinnost dodržovat při jednání s klientem závazky obsažené v etických kodexech, byly-li tyto samoregulační nástroje podnikatelem (či profesní asociací, ve které se podnikatel sdružuje) přijaty.
Význam ostatních nevládních institucí
Do ostatních (nevládních) institucí řadíme především:
-
spotřebitelská sdružení a právně-poradenská centra,
-
média zaměřená na problematiku osobních financí,
-
vzdělávací instituce.
Význam těchto subjektů spočívá především v informační, poradenské a vzdělávací činnosti ve vztahu ke spotřebitelům. S existencí sdružení na ochranu spotřebitele počítá i platná legislativa. Tato sdružení jsou oprávněna jak k podání návrhu na zahájení řízení u soudu o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů, tak i k tomu dávat podněty orgánům veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele.
| Typ nevládní instituce | Činnost | Příklad subjektu |
| Spotřebitelská sdružení a občanské poradny | · obhajoba zájmů a práv spotřebitelů | Sdružení českých spotřebitelů |
| · shromažďování a zprostředkování informací o trhu | Sdružení obrany spotřebitelů | |
| · tlumočení zájmů spotřebitelů vůči státu | Sdružení obrany investorů | |
| · organizace vzdělávacích programů | Asociace občanských poraden | |
| · právně-poradenská činnost | Poradna při finanční tísni | |
| · zprostředkování mimosoudního řešení sporů | Evropské spotřebitelské centrum | |
| Média | · odborné články, reportáže a upozornění spotřebitelům k problematice osobních financí a finančních produktů | webové portály (Peníze.cz, Měšec.cz, Investujeme.cz, Finance.idnes.cz, bankovnipoplatky.com atd.) |
| televizní a rozhlasové pořady (Ekonomika ČT24, Krotitelé dluhů, ...) | ||
| tištěná média (dTest, přílohy celostátních deníků, ...) |